Zážitky z cest – putování po Bulharsku v roce 2004

(Přečtěte si i Laďův deník).

Kolem jedenácté hodiny jsme se úspěšně setkali na autobusovém nádraží Zvonařka, šest nadšenců – Jana, Zuzka, Davy, Laďa, Žery a já. Snad nikdo neočekával, že bychom odjeli včas, a tak se i stalo. Nakonec jsme se ale přece jen uvelebili na posledních volných sedadlech vzadu v klimatizovaném autobuse bulharské společnosti. Cesta ubíhala velmi pozvolna, občas na hraničních přechodech a zastávkách na záchod zpestřená vždy nějakou hláškou v bulharštině od průvodkyně autobusu nebo řidiče. Obvykle jsme tomu moc nerozuměli, přesto nám autobus ani nikdy neujel, ani jiné újmy jsme nedošli. Občas jsme pokecali s okolními horskými nadšenci směřujícími do Bulharska i do Turecka. Spalo se nic moc, nešlo hovořit o velkém pohodlí.

Přesto jsme přežili a po noční jízdě Srbskem jsme se ocitli blízko naší cílové země. Zatímco kontrolami na přechodech Břeclav/Kúty, Rusovce/Rájka a Rözske/Horgoš to bylo celkem bez problémů, srbsko-bulharská hranice Gradina/Kalotina znamenala cca čtyřhodinovou ztrátu. Jisté zpestření přichystal Laďa, když při jedné kontrole nemohl najít pas, naštěstí se vše našlo a mohli jsme dál poklimbávat. Po celkem slušných cestách jsme pak pokračovali státem nedostavěných domů a polí ležících ladem vstříc naší cílové stanici, Sofii. Po příjezdu jsme si potvrdili rezervace na cestu zpět a v architektonicky zdařilé budově autobusového nádraží jsme vyměnili peníze za slušný kurs 1,949 Leva za Euro. Na přilehlém vlakovém nádraží jsme zakoupili lístky do Kostence a hned vyjeli. V zapadlém městečku toho jména se nás ujal nějaký starší pán se stopami znalostí několika světových jazyků a poradil nám, kudy a kdy dál jet. Pak se svezl tímtéž autobusem, jako my. Vystoupili jsme někde v turistickém středisku Borovec a vydali se intuitivně k očekávané lanovce. Jelikož toho dne už nejela, dali jsme večeři v jedné restauraci a pak se vymanili ze sevření objektů cestovního ruchu a složili hlavy pod stany v lese.

Ráno jsme vyrazili zpět k lanovce, a pak již pěknou kabinkou vyrazili vstříc výškám. Poměrně blízko pod námi se klikatila stezka nejprve v lese, mezi skalami, pak v kosodřevině. Výstup pěšky by asi patřil k méně zajímavým. Na horní stanici Jastrebec jsme se nasnídali a vydali se po červené značce vstříc nejvyšší hoře Rily, Musale. Nejprve jsme vystoupili po široké písčité traversující cestě k chatě stejného jména, kde měli dobrý čaj a příhodná lehátka na slunění. Vedle chaty se nacházelo pleso, zříceniny chaty původní, jakož i železobetonová kostra novějšího nedostavěného objektu. Stezkou kolem několika ples, z nichž jedno bylo i zamrzlé, a útulny, jsme po hlinité stezce v kosodřevině a posléze kamenité nebo suťové stezce překonali několik výšvihů až na samotný vrchol Musaly. Po hřebínku se vedle nás či nad námi klikatila zimní cesta jištěná kůly a ocelovým lanem, po níž občas také někdo šel. Občerstvovací (měli dobrý čaj i kakao) a fotící přestávka proběhla u chaty meteorologů, kde stála za povšimnutí místnost pro případ špatného počasí a několik nápisů s různě silným zákazem vstupu (přirozeně bulharsky). Podél nové modré provozní budovy jsme poměrně prudce sestoupili pěšinou v trávě do nejbližšího sedla, dále pokračovali příjemně pod vrchol hory Ovčarec a pak už jen do výrazného plochého sedla Džanka. Za jídlem (Davy, Laďa a Žery) a za vodou (Janča, Zuzka a já) jsme sestoupili kousek níž přes prameny až k chatě Grančar. To již na lehko. Ulehli jsme na trávě, dílem skryti v mezi keři kosodřeviny, dílem u rozcestníku u vozové cesty (Laďa a Davy). Žery a Davy se nějak lehce poškorpili, tak jsem měl na pár dalších nocí nového spolunocležníka do stanu.

Nejprve jsme začali nástupem po mírném hřebínku mezi kosodřevinou. Pokračovali jsme sledováním travnato-skalnatého hřebenu, obyčejně však ne po vrcholech. Po pravé ruce jsme měli na očích téměř stále přehradní nádrž Beli Iskar, kterou jsme postupně ve výškách skoro obešli. Od hory Čemerna, přes horu Skalec až na travnaté sedlo Kanarski Preslap jsme překonali skalnatý terén zvlněným traversem. Následovaly pohodlné serpentiny náročného suťovitého chodníku v prudkém – avšak rozličnými květinami a keři zarostlém – svahu až k chatě u Ribnich ezer. Jana a Laďa se nechali povozit na místním koníkovi. Po chutné polévce, salátu a čaji jsme ještě dali poslední kousek cesty toho dne celkem čerstvě prosekanou cestou v kleči mírně nahoru a na to dolů na louky v dolince potoka Marinkovice. V jeho slepém rameni pak byla celkem teplá voda, v níž jsme se postupně všichni umyli. Po cestě na místo táboření jsme viděli jedinkrát žluté lilie. Davy s Laďou měli stan opět trošku bokem. Laďa uvažoval, že druhý den půjde přímo ke klášteru údolím, ne s námi přes hory, ale nakonec svůj úmysl změnil.

Laďa a Davy si ten den přispali, tak jsme je pro krátký čas nechali kousek za sebou a vydali se stoupat do svahu Marinkovice. Přešli jsme mezi kosodřevinou, a pak spíše již jen trávou kolem několika pramenů a potoků, vyšvihli se na hřebínek a mírně nabírali traversem výšku, abychom záhy sestoupili mezi kameny, sněhem a poté i pastvinami do sedla Kobilino Braniste. (Ranní opozdilci to ve stoupající části brali po hřebeni od prvního okamžiku, co to šlo.) Okolo útulny jsme přešli až k potoku na protějším svahu. Po svačinové pauze nastal snad nejhezčí úsek celého dne a možná i tohoto pobytu v horách. Stoupání v mírném travnato-klečovém svahu zpestřovalo neuvěřitelné množství květin, které nás doprovázelo i dále. Čekání na sedlo se zdálo nekonečné, zvlášť když sklon chodníku se zvýšil a kamenito-travnatým terénem mířil podél několika ples a potoku stále výš. Nejvyššího bodu jsme dosáhli v Popovokapském Prevalu, květnaté plošince. Kousek před ní nešlo přehlédnout na suchém trávníku po nedávno odtátém sněhu nemálo trsů fialových šafránů. Potkali jsme tu známé z autobusu, kteří šli opačným směrem, a dověděli se užitečné věci. Mezi skalami jsme sestoupili k útulně Strašnoto ezero při stejnojmenném plesu. Neexistence modrého značení na útulnu Orlovec nás udržela na dosud provázející červené trase. Možnost putovat po kamenných mužících, na těžko a případně posléze neznámou, byť z dáli patrnou, cestou přes sněhová pole byla zavržena. Jak jsme toho ovšem dále litovali. Od dalšího plesa jsme postupovali již podél potoka dolů. V jeho počátečním vodorovném úseku vedla cesta zčásti příjemně po rovných kamenech, které zcela vyplňovaly koryto, že ani voda vidět nebyla. Následoval dlouhý, prudký, místy zarostlý a erozí poškozený příkop stezky. V závěru doliny potoka, v místě kdy na pravém břehu převládal suchý (vyhořelý) les přešlo klesání do mírnějšího traversu zpestřeného přerostlou kosodřevinou a nepříjemnými velkými neopracovanými kameny. Z potočního ostrova pod chatou Maljovica nás už nikdo až do příštího dne nedostal, teda skoro. Zašli jsme se podívat do chaty. Něco málo jsme pojedli (polévku), ale jelikož nebyl ze strany obsluhy moc zájem, tak jsme brzy odešli. Na ostrově jsme i rozbili tábor. Stanoval tam i příjemný holandský pár, s nímž jsme pohovořili a ještě se párkrát v horách potkali. Psychicky i fyzicky to bylo tento den dost náročné, zvlášť otřesný závěr. Teprve zde jsme naštěstí setřásli neúměrně hlučnou a početnou skupinu Bulharů, které jsme potkávali už od třetího dne.

Příjemnou dolinkou v blízkosti potoka jsme začali vystupovat nahoru. A již po travnatých pláních obešli horu Maljovicu. Charakter nakloněných rovin porostlých trávou se neměnil. Občas jsme šli po temeni, někdy traversem. V sedle před Razdelou jsme schovali pod skalkami bágly a na lehko jsme se vydali kousek za Razdelu obhlédnout shora dolinu Sedemte ezera. Velmi fotogenické místo. Zpět jsme se po krátkém pozorování krajiny vraceli po žlutém traversu Razdely a poté ca po vrstevnici k uloženým batohům. Po modrém značení jsme se vrátili na červené, pak jsme horskými loukami, kouzelnými rozkvetlými pastvinami, řídkým lesem a nakonec klasickým lesem sestoupili k Rilskemu manastiru. (Nejprve jsme sestupovali po hřebínku Černi Rid, jeho se delší čas drželi, abychom ho pak dlouho sledovali po jeho úbočí. Vysoká tráva okolo, úzká a často prudká pěšina, v lese navíc s několika bahnitými a krkolomnými úseky byla docela vyčerpávající. Přesto ji považuji v horní části za pěknou a zajímavou.) Těsně u kláštera nás chytl první déšť v horách, tak jsme se těch posledních pár desítek metrů doběhli. Pod klášterem jsme našli místo pro stany, umyli se v potoce, chutně se najedli v restauraci v osadě za klášterem a šli na kutě. Stan si poblíž postavili ještě nějací krajané. Laďa a Žery uvažovali přespat někde pod střechou, ovšem ceny je poněkud odradily, tak zůstali s námi.

Po sbalení stanů jsme šli koupit chleba a pohledy a prohlédnout si klášter, jenž patří oprávněně k památkám Unesco. Stojí za prohlédnutí se svými třemi až čtyřmi patry dřevěných arkád uvnitř, vysokými kamennými zdmi vně, vstupními branami, chrámem a věží uprostřed nádvoří. Vše jako spásný pětiúhelník v půdorysu již daleka viditelný. Laďa nás překvapil a vyrazil dech tím, že po několikadenní úvaze jede už domů. (Vypadal rozhodnut. Argumenty nepadaly na úrodnou půdu. Při cestě domů se hodlal stavit v Sofii a Budapešti.) Jelikož jsme nezjistili, zda jede v blízké době nějaký autobus, odjeli jsme nadvakrát taxíkem do Rily. Tam se oddělil Laďa a my ostatní pokračovali obyčejným autobusem do města Blageograd a pak druhým do Banska. Mikrobus nás pak zavezl až nahoru do pohoří Pirin k chatě Vichren. Cestou jsme spatřili velkolepé rozběhnuté stavby turistických center s hotelu a sjezdovkami. Neuvěřitelně dlouhou dobu jsme si počkali na jídlo – salát, přírodní řízek s chlebem. Naštěstí bylo alespoň dobré. Nechali se vylekat chatařem, jak po horách chodí strážci a dávají pokuty za nelegální stanování, a tak jsme nakonec asi kilometr sestoupili po žluté značce a tam na loučce složili hlavu pod stany.

Bagáž jsme donesli zpět k chatě tam nechali za poplatek. S minimem věcí jsme se vydali na okruh přes nejvyšší vrcholy pohoří Pirin. To byla jiná káva. Nejprve jsme vystoupili strmějším klikatým chodníkem na rozcestí tří červeně značených cest. Vydali jsme se vpravo a pěšinou příjemně stoupající nejprve svahem masivu hory Vichrenu, potom jsme pokračovali kolem útulny Kazana mezi kameny a po suti a sněhu do sedla mezi hory Vichren a Kutelo. Nepříjemným srázným vápencovým svahem hory Kutela jsme pozvolna vystoupali na hřebínek Končeto zajištěný stejně jako část nástupu na něj ocelovým lanem nataženým přes sloupky z kolejnic. Po hřebeni jsme dorazili na nejbližší vrcholek po hřebenu dále na sever. Nazpět jsem šel s Davym hřebenovkou přes vrchol Kutela, ostatní se vrátili cestou, jíž jsme přišli. Postup vrchem byl časově srovnatelně náročný, bezpečnější a podstatně příjemnější k chůzi. Hřebínek Končeto s přilehlým terénem patří k zdařile exponovaným vzdušným úsekům. Splnil, co bylo od něj očekáváno. Stál za to. Okolní stráně, stejně jako viditelná část hory Vichrenu, se zdají velmi prudké, hladké, bez vody a vegetace. Krom posledního to tak jistě bude. Skalniček se tam dá najít nepočítaně. Po návratu do sedla jsme vystoupili po skále na vrchol Vichrenu. Nechali jsme se vyfotit náhodně se vyskytnuvším krajanem, doprovázejícím nějaké místní. Sestupování z hory travnatými a nejprve zejména suťovými stráněmi nebylo až tak příjemné. Cestou jsme se zastavili u vydatného pramene chutné vody. Na chatě Vichren jsme si vyzvedli uložené věci a vykročili k Dalgému ezeru. Bylo to úmorné, za ty dva dny jsme nějak tíži zavazadel odvykli. Pozvolna jsme stoupali střídavě po trávě a mezi kameny a klečí. Krom červené značky nám dělala společnost i zelená. V plesu jsme se opět řádně okoupali. Pak jsme ještě něco dobrého ukuchtili, snědli to a šli spát.

Po ránu jsme vystoupali kolem ples obrostlých kosodřevinou cestičkou klikatící se mezi kameny a mnohdy po neupravených velkých kamenech nebo suťovým chodníkem na nejbližší hřeben. Na začátku Davy na chvíli sestoupil ze značky a pohyb ve volném terénu ho poněkud zpomalil. Po travnatých, kosodřevinou porostlých i skalnatých hřebíncích, stejně jako jejich úbočích stejného charakteru jsme postupně přes sedla Glavniška Porta, Vinarska Porta, Mozgoviška Porta dospěli k chatě Tevno ezero. Ještě poměrně daleko před posledním ze sedel, skalnatým a suťovitým z obou stran, začalo trvale pršet, což nám kupodivu docela zlepšilo náladu a zvedlo rychlost skupiny jako celku. Za Mozgoviškou Portou jsme mírně sešli v serpentinách a pak již po travnaté planině až k chatě. Chata byla zvláštní tím, že si tam člověk musel nechat boty venku a na koberce jít již jen bosky nebo v ponožkách. Dali jsme tam každý čaj, poseděli a promluvili si s lidmi z Brna, které jsme zahlédli již na Vichrenu. Zvlášť slečna na sebe upoutávala pozornost tím, že chodila po horách v plavkách. Déšť se na chvíli ztišil, už jsme málem šli, ale pak zase zesílil, a tak jsme se vrátili a dali ještě jeden čaj. Uvažovali jsme o tom tady přespat. Pak jsme však naznali, ze déšť ustupuje a vydali se dál. Pláň pokračovala chvíli i za Tevným ezerem. Za sedlem Kraledvoská Porta jsme nejprve sestupovali prudce kluzkým chodníkem ve žlabu plném velké suti a sněhu, podél potoka. Pak přestalo pršet, i sklon cesty se zlepšil. Postupně se dolina jménem Železniška měnila v širší, ubývalo kamení ve prospěch trávy a v bočních svazích se nejprve objevila kosodřevina, později stále více nahrazovaná borovicí limbou. Pěšina se vinula travnatými koberci středem údolí, v levé straně hučela říčka v četných kaskádách a do ní se připojovalo množství potoků z obou stran doliny. Ještě níže se louky změnily v pravé pastviny, vše bylo zaneřáděno od hovězího dobytka, navíc po dešti byl chodník podmáčený. Pastviny přešly do lesa a zanedlouho jsme se objevili u chaty Pirin. Tu jsme si dali něco na zub a přespali pod stany nedaleko vedle místní lesní přístupové komunikace.

Ještě chvíli jsme šli po červené značce, ale brzy jsme se vydali na pospas pouze zelené, barvě doposud téměř nepoznané. Ač jsme očekávali už jen sestup, přece jen jsme ještě něco vystoupali a poté, co jsme se dostali definitivně na hřbet Vlaškija Pat, jsme již klesali až do obce Rožen. Původní lesní cesta časem přešla ve stezku klikatící se řídkými lesy a zarostlými loukami. Níže byla celá krajina již velmi suchá a působila docela smutně. Tento pocit rámovaly pískové pyramidy vepředu a valící se mraky za námi. Ve dvou místech značka zcela zmizela. (Jinak byl na místní značení opravdu spoleh. Od našeho se odlišovalo jen tím, že pás naznačoval směr následující cesty a místo šipek bylo obvyklejší spatřit zalomený pás.) Jednou jsme ji zase nalezli, podruhé jsme volili jistotu nejvýraznější cesty dolů, což se ukázalo jako omyl. Cesta totiž postupně zarostla a zmizela, naštěstí jsme při ústupu z ní nalezli jinou cestu a na konec i značku. Ta nás dovedla do vesničky a pak i k Roženskému manastiru. Ten byl sice proti Rilskému maličký, ale měl rovněž kouzlo. Jen přízemní dřevěný ochoz léty sešlý, prastarý rozsáhlý vinný keř, malé nádvoříčko, kostelík ve stadiu oprav, malá věžička se zvonem. Dál turistická značka překonala nejbližší kopeček a místy nebezpečně úzkou stezkou v prudkém písčitém svahu se postupně propletla pískovými pyramidami a hřebínky, aby nakonec sestoupila do vádí občasného potoka lemovaného keři a stromy, který nás dovedl až do vinařské obce Melnik. Jde o velmi nehostinný a vyprahlý kraj. Tvary a spády zdejších pyramid jsou přesto nepochybně ohromující. V obci a před ní jsou hojné mirabelky, čehož jsme náležitě využívali. Jana a Žery nakoupili v krámcích i nějaké lahve místního proslaveného vína. Doptali jsme se na autobus a jím odjeli do odpuzujícího města Sandanski. Nic už ten večer nejelo, tak jsme se přesunuli pár dlouhých kilometrů k vlaku, na nádraží se najedli a za kolejemi se uložili na pár hodin pod širák do spacáků. I v noci bylo teplo a navíc tam skákala jakási havěť, tak moc spát nešlo. Navíc jsme jeli velmi brzo ráno vlakem dál.

Vlakem jsme se poposunuli do Blageogradu a odtamtud krásným novým a klimatizovaným autobusem do města Plovdiv. Prošli jsme se jeho spletitými a pěknými uličkami, nahlédli do chrámů. Jen úprava římského amfiteátru působila poněkud nešťastně. Navštívili jsme zahrádku jedné z restaurací na zasloužený oběd. Okolo nás si hrála dvě krásná koťata – šedé a šedomourovaté. Nočním rychlíkem jsme odjeli do Burgasu.

Vše by bylo lepší, kdyby na nádraží měli místenky, protože pak by nás z kupé nevyhodili. Ti, kteří měli větší štěstí při koupi. A tak jsme se rozptýlili po celém vagóně. Naštěstí občas i někdo vystoupil, takže jsme si nakonec sedli všichni. Ale i tak nešlo moc spát. Po příjezdu do Burgasu jsme si koupili zpáteční lístky a lehátka do Sofie. Zuzka si měnila peníze u nějakého podvodného směnárníka a ten ji obral. Tak z toho byla zákonitě dost vedle. Vzdor této nepříjemnosti jsme se nechali odvést autobusem do přímořského letoviska Sozopolu. Přešli jsme na pláž a tam strávili den koupáním a sluněním. Rovněž jsme navštívili jednu z příjemných hospůdek na pozdní oběd. Večer jsem se šel ještě projít na náměstí pro vodu a viděl jsem tu skvělou atmosféru oživlých restaurací, obchodů a stánků – jak ve městě, tak při cestě podél pláží. Uložili jsme se pod širé nebe na skrytějším místě na kraji pláže.

Změna je život. A tak jsme se přesunuli zpět na náměstí a po napsání pohledů skryti před dešťovými přeháňkami pod slunečníky jedné z kavárniček a mé procházce po historickém centru městečka odjeli mikrobusem do dalšího letoviska, Primorska. Oproti Sozopolu byly pláže odlehlejší od centra, o krásných patrových domečcích s prvním patrem obloženým dřevem přesahujícím kameny obloženou přízemní část a kameny dlážděnými uličkami si lze jen nechat zdát. Velmi často je slyšet čeština a slovenština, až je to hloupé. Žery šel hledat rozumné pláže a po nějaké hodině se vrátil a odvedl nás tam. Opět pokračovaly klasické přímořské zábavy na světlém písku, bez řas, s pískovým dnem a příjemnou hloubkou. Jak o den dříve. Večer jsme zašli na jídlo do jedné restaurace, kde měli menu i v češtině, trošku s chybami, ale dalo se to snést. Jídlo bylo velmi chutné, snad každý si dal více chodů. Mezitím docela silně zapršelo a mraky se honily dál. Již před tím jsme se přesunuli z pláže za duny. Postavili jsme stany, ale holky i tak spaly venku.

Probudili jsme se docela časně, ale východ slunce jsme prošvihli. Všichni kromě mne se vrhli do ranních vln. Já se ke koupání přidal až později. Vlny přinesly množství písku a něco málo řas. Tentokrát jsme celý den strávili na pláži a tam si i ustlali pod širákem. Vlastně jsme jen jednou zašli nedaleko na pití a zmrzlinu. Zuzka našla dvacetilevovku, tak jí alespoň voda přinesla něco z toho, o co ji jeden mizera připravil.

Mírně metodou pokus-omyl jsme oklikou dosáhli autobusového nádraží a opravdu po chvíli i některý z autobusů, co měly jet, jel. Vrátili jsme se do jím do Burgasu a tam se rozdělili. Zuzka, Davy a Žery zůstali ve městě podívat se co a jak tam je a Jana a já jsme odjeli do historického městečka Nesebar na ostrově kousek od pevniny a na sever od Burgasu. Jde o malebné domky a ruiny starých kostelíků, vše promíšeno s množstvím obchodů a restaurací. Pravé centrum všeho ruchu. Na oběd jsme se stavili na smažené mušle a bylo to docela dost dobré. Po prochození městečka křížem krážem jsme se vrátili autobusem zpět a ještě se prošli po Burgasu a k jeho pověstným plážím z černého (nebo přesněji šedého) písku. Po srazu na nádraží jsme se nalodili do lehátkového vozu a poté, co se Žerymu podařilo otevřít okno, jsme se jali spát. Člověk by nevěřil, jak je v takovém kupé málo místa a lehátka tvrdá jak dřevo. Ale dobře jsme udělali, že jsme takto jeli, usnout šlo a to bylo potřeba zvlášť před následující nocí v autobuse.

Modré záclonky skryly ranní světlo překvapivě dokonale. Bušením na dveře oddílu nás probudil průvodčí, a to už zbýval do Sofie jen kousek. V městě jsme měli jen docela málo času – tak na koupení jídla – a už jsme byli po neočekávaném chaosu v rezervaci a potvrzování míst v autobuse. Sice docela rozestrkaní, ale seděli jsme. Cesta Srbskem vedla nějakou dolinou podél zajímavé železnice procházející řadou tunelů a galerií. Nekonečné čekání bylo opět spojeno jen s bulharsko-srbskou hranicí.

Tentokráte jsme zaspali zejména Maďarsko. Návrat se obešel již bez podpory celníků a policistů na hranicích různými pozornostmi. Do Brna jsme dorazili ještě před sedmou ráno.

Copyright Ríša 18.08.2004