Ve dnech 16.07.2004 - 25.07.2004 jsme se vydali na cestu bulharskými horami Rila. Vandru se zůčastnili Ríša, Žeryk, Jana, Zůza, Davy a já. Následující text je přepisem deníku, který jsem si během cesty psal. Přečtěte si i Ríšovy zápisky.
Náš autobus má odjet z Brněnského nádraží Zvonařka v jedenáct hodin. Ve dvanáct byl zde, a my jej zaplnili do posledního místečka. Ještě že sedíme úplně vzadu a před sebou máme cosi jako stoleček, na který si můžeme dát nohy. Po hodině cesty jsme na hranicích se Slovenskem, po další hodině v Bratislavě a zhruba za hodinu na hranicích s Maďarskem. Maďarská krajina je proslulá tím, že zde nic není, celého půldne jsme neviděli ani kopeček. Tělo ztuhlé, zadek bolí, hlady netrpíme. Aspoň že není moc horko.
Ve 20:50 jsme zastavili na maďarsko-srbském hraničním přechodu Rözske. Míříme na Bělehrad, ale protože Srbskem projedeme v noci, tak neuvidíme zřejmě nic.
7:00 - Uf, to byla noc. Rozlámaní a rozespalí jsme dorazili k srbsko-bulharským hranicím. Po půlhodině na srbské a hodině na bulharské celnici vyrážíme do Sofie, kam bychom měli dorazit v deset hodin. No uvidíme.
11:00 - Jsme tu ! Po 23 hodinách cesty jsme dorazili do cíle. Po "malém" zdržení půl kilometru před cílem jsme vystoupili, trochu se porozhlédli a našli vlak směrem do Kostence, který je naší další zastávkou. Peníze je zřejmě nejlepší vyměnit v bance. Jednak tam mají nejlepší kurz a jednak tam nedostanete padělky nebo staré leva. Sofijské hlavní nádraží (Centralnaja gora) připomíná kounistickou éru jednak vzhledem, a jednak stavem nástupišť. V Bulharsku je oproti našemu času o hodinu více.
13:40 - Odjíždíme vlakem do Kostence, odkud pokračujeme autobusem do Borovce. Příjemné zjištění je, že autobus je klimatizovaný, přestože jde o místní spoj. Po příjezdu do Borovce jsme zjistili, že poslední lanovka už odjela, a tak jsme zapadli do hospody. Kdoví kdy se zase dobře najíme. Po večeři jsme se utábořili v nedalekém lese.
V devět hodin vyjíždí první lanovka na Jastrebec, který bude naším výchozím bodem. Nahoře je nádherná vyhlídka jak dolů do údolí, tak i na horu Musalu, náš první (a nejvyšší) cíl. Vyrážíme po červené značce, která nás povede přes celé hory.
13:50 - Po asi dvouhodinovém výstupu jsme nahoře. Musala je nejvyšší hora Balkánského poloostrova, její výška je 2925 metrů. Výstup na ni není až zase tak vražedný, vzhledem k tomu že do 2300 m nás vyvezla lanovka. Na druhé straně ale 20 kg v batohu na zádech ... Není to ale nijak strmý výšlap, jaké znám třeba z Vysokých Tater. Vyhlídka tu je moc pěkná (bodejď, když je to nejvyšší hora). Kakao za 0,70 lv, které prodávají v chatě, přijde vhod.
21:00 - Po Musale a dalších třech "menších" kopcích (přesto jsou zhruba tak vysoké jako Gerlach) a slezu do hospody v chatě Grnčiar, kde jsme si dali něco k večeři, jsme se uvelebili ve stanu. Jsem docela unavený (chybí trénink s batohem na zádech). Stanujeme v horském sedle Džanka (asi 2100 m.n.m.). Večer padla s překvapivou rychlostí zima, ale ve spacáčku je příjemně. Tak dobrou.
7:00 - Venku je takové ticho, že to až ohlušuje. Nebe je bez mráčku a na slunci už docela teplo. Ríša měl ráno zamrzlou vodu v ešusu, v noci byla venku opravdu zima. V devět hodin vyrážíme směr vrch Kovač, kam jsme dorazili asi o půl jedenácté. Přes relativně vysokou nadmořskou výšku jsou tu vrchy pokryté hlínou a jsou travnaté. Roste tu spousta malých kytiček, které místy skoro připomínají zahrádečky.
17:30 - Po dlouhém, ale ne moc náročném pochodu mírně zvlněnou krajinou jsme se utábořili asi kilometr za chatou u Ribnich Ezer. Je zde šíleně moc komárů a jiné havěti, nejlépe je ve stanu. Cítím se vyčerpaný, zvažuju že zítra půjdu k Rilskému Monastýru jinou trasou podél řeky. Uvidíme ráno.
9:00 - Vzbudilo nás Žerykovo bušení na stan: "Vstávat, za deset minut vyrážíme !" Zatraceně, copak jsme na cvičení? V noci byla docela zima, ke smůle pro ty, co si museli odskočit. Jakmile ale nad horama vykoukne slunce, zima je pryč. Únava zmizela, takže vyrážím s ostatními do krkolomného kopce.
20:00 - Dnešní trasa se nedá nazvat jinak než brutálně vražedná. Z ranního tábořiště (2200 m.n.m.) jsme vystoupali na horu Vodní Vrah (znamená to vrch, ne vrah :-), která měří asi 2600 m.n.m.(nebyli jsme úplně na vrcholu, takže 2500). Odtud pak sešupem dolů do údolí Kobilino Braniště (2145 m.n.m.), pak zase nahoru pod Goljana Popova Kapa (asi 2500 m.n.m.), přes Strašnoto Ezero k chatě Maljovica (1950 m.n.m.). Ten sestup k chatě byl pěkný krpál. V chatě jsme si dali jen čaj a polívku. Nic jiného tu totiž neprodávají. Zvláštní, je zde relativně dost chat, ale nedá se tam koupit jídlo, většinou jen nocleh (na Maljovici pro cizince za 12 lv). Do chat chodí málo lidí, těžko říct, zda je to příčína nebo důsledek toho, že se zde nedá najíst. Táboříme dole u potoka, na malém ostrůvku. Jdu se podívat, co Ríša se Zůzou vaří.
11:40 - Jsme skoro na vrcholu hory Maljovice ve výšce asi 2550 m.n.m. Od chatu to byl celkem strmý výšlap. Vidíme jak do údolí, ze kterého jsme vyšli, tak i Rilski Monastir, který bude zítra naším cílem. Cesta dál vede po hřebeni - žádně kopce, takže bude čas na kochání se okolní krajinou.
Na odbočce k Sedmi Jezerům jsme si schovali batohu a vydali jsme se jen nalehko. Po obhlédnutí Sedmi Jezer jsme se dali cestou dolů k monastýru. Cestu jsme potkali Ostraváky, od kterých jsme se dozvěděli, že se tam dá za tři hodiny pomalou chůzí dojít. Původně bylo v plánu stanovat někde na půl cesty, ale vidina hospůdky s jídlem nás žene vpřed. Po třech a půl hodinách ostrého pochodu po pěšině místy hrozící zřícením ze svahu jsme na místě. Akorát včas, protože se spustil déšť. Žeryk a já jsme uvažovali o tom, že bychom přespali v monastýru, ale cena 15 dolarů nás přesvědčila, že chceme spát ve stanu. Hned vedle je koupelna (potok) a hospoda, kde jsme se pořádně najedli a napili.
9:00 - Po ranní koupeli sedím na lavičce u plácku za monastýrem, kde stojí naše stany. Slunce už příjemně hřeje, chystáme se na prohlídku monastýru a na cesty do Rily (stejnojmenné město). Monastýr je velice krásný, především uvnitř. Jde o jednu z nejvýznamnějších bulharských pravoslavných památek.
Rozhodl jsem se nepokračovat s ostatními na Pirin (další hory) a místo toho zamířit domů. Myslím, že jedny hory mi bohatě stačí, jsem příliš líný šlapat další. Z monastýru jsme se svezli taxíkem do Rily (autobus jede až odpoledne a taxíky zde nejsou o mnoho dražší, když jedete ve čtyřech). Já jsem pokračoval až do Dupnice, kam mě taxikář zavezl za 12 lv. Možná by šlo dojet do některé bližší vesnice na vlak, ale v Dupnici na autobusovém nádraží jsem zjistil, že je zde velice dobré spojení do Sofie, kam se chci dostat a strávit tam 1-2 dny.
Ve dvě odjíždím klimatizovaným autobusem. Lístek do Sofie stojí 3 lv. V sofii jsem celkem bez problémů našel ubytování za 20 lv za noc. Tuto noc tu spí další tři Češi, kteří právě razí do města do hospody. Kamrlíček je to sice malý, ale v porovnání se stanem jako královský hrad. Vlak domů jede až zítra v devět hodin, mám tedy zbytek dneška a celý zítřek na prohlídku Sofie. Rezervoval jsem si jízdenku do Brna (163 lv). Moje česká kreditka zde funguje, takže hurá do ulic.
Ráno jsem se vyspal do růžova. Ten pocit, obléct se po sprše do čistých šatů je k nezaplacení. Po snídani složené převážně z Tatranek (proč je vozit domů ?) jsem vyrazil na prohlídku Sofie. Kupodivu zde není nic moc k vidění, možná s průvodcem by toho bylo víc. Je třeba říct, že se zde dá velice levně najíst (oběd za 5 lv na hlavní třídě opravdu není drahý). Projel jsem se metrem (mimochodem, velice pěkným), podíval se i mimo centrum a teď čekám na odjezd. Večer jsem zašel do internetové kavárny, abych dal doma vědět, že jedu domů. Na nádraží je dost často vidět policie jako opatření proti hrozícímu teroristickému útoku, kterými bylo Bulharsku v posledních dnech vyhrožováno.
Cestování bulharským mezinárodním rychlíkem má svá "specifika". Je dobré do vlaku nastoupit půl hodiny před odjezdem, pokud je to možné. Sporná je otázka rezervace. Dá se sice za malý peníz koupit, ale ve vlaku chybějí čísla, takže se rezervovaná sedadla těžko hledají. Vlak se Sofie do Bělehradu byl ale plný a systém rezervací se změnil v naprostý chaos.
Bulharská pasová kontrola po mě chtěla cosi jako "registracija", což je lístek z hotelu, kde jsem přespal. Evidentně jim nevadilo, že jsem v Bulharsku byl 7 dní, ale doklad z hotelu byl jen na jednu noc. Zajímalo by mě, co by se stalo, kdybych odjel už včera.
6:30 - Přijíždíme do Bělehradu. Pokud je cesta vlakem pohodlnější než cesta autobusem, tak to rozhodně neplatí o cestě bulharským vlakem. Krátký pohled na jízdní řád prozradí, že vlak do Budapešti jede za dvě hodiny (jede až do Vídně, které se zde říká "Beč"). Krátký pohled na vlak prozradí, že jsme ujeli kus cesty na západ, protože je o třídu výš než ten, kterým jsem přijel do Sofie. Je ale potřeba říct, že to je vlak IC, které v Bulharsku možná ani nejezdí.
Nemám moc času na prohlídku Bělehradu - centrum je zřejmě trochu dál od hlavního nádraží, tak jsem zjistil pouze že 1 euro je za 72,50 dinárů a ceny vypadají zhruba stejně ako u nás v Česku (aspoň u baget). Vzhledem k tomu, že jídla mám dost a času moc ne, zapadnu do kupé, třeba doženu spánkový deficit.
8:50 - Odjíždíme. Vlak by si vzhledem k rychosti zasloužil spíš označení "pomalík", je to ale vina tratě, po které jede. Spoustu úseků projíždí krokem. Je ale klimatizovaný, takže cesta je celkem příjemná. Na budapešťské nádraží Keleti Pályaudvar přijíždíme s hodinovým zpožděním. Po zorientování jsem zjistil, že za 25 minut jede z jiného nádraží (Nyugati Pu.) vlak do Brna. Sice jsem si chtěl Budapešť trochu prohlédnout, ale horko mě odradilo. Zkusím stihnout ten vlak.
16:55 - Vlak jsem stihl, takže hurá domů !!!
Copyright Ladislav Zezula 03.08.2004
