Ve dnech 19.05.2006 - 27.05.2006 jsem se s Jirkou a Zdeňkem zúčastnili konference WinHEC, která se konala v americkém Seattlu. Konference je věnovaná nejnovějším vlastnostem Windows, tento deníček se ale věnuje hlavně nekonferenčním zážitkům
Protože je průběh cesty podobný cestě do Seattlu kterou jsem absolvoval před měsícem, budu se snažit zmínit pouze fakta, která se neobjevila v zápiscích z dubnové cesty. Z hotoho pohledu byla cesta do Vídně prakticky stejná - stejná trasa, stejný hotel, stejná krásná recepční, stejný bar.
Po snídani jsme se odebrali k odbavení (check-in). I když jsme tam byli předpisově dvě hodiny před odletem, tak na nás čekala asi 40-metrová fronta. Na stejných přepážkách byly totiž spojeny lety do Washingtonu a New Yorku. Zkoušeli jsme rychlé odbavení u automatu (self check-in). Při něm si cestující vyzvedne boarding pas u automatu a pak už jen nechá zavazadlo u přepážky. Letuška v nápadně červeném stejnokroji společnosti Austrian Airlines nám ale sdělila že do Washingtonu není rychlé odbavení možné. A to i přesto, že pracovník u přepážky pouze převzal batoh a zeptal se kam letíme. Fronta postupovala velmi pomalu a navíc u odbavení příručních zavazadel byla další fronta, takže jsme do letadla jsme nastoupili celkem načas. Zajímavé bylo že nikde nebyl žádný pohovor s imigračním úředníkem, jako tomu bylo před měsícem v Amsterdamu.
Let to Washingtonu trval přes devět hodin, letěli jsme se společností Austrian Airlines. Zdá se, že v porovnání s dánskou KLM mají Rakušané sice hezčí letušky, ale zato pomalejší letadla (Vídeň - Amsterdam - Seattle přes 11 hodin, Vídeň - Washington - Seattle přes 14 hodin).
Vstupní pohovor s imigračním úředníkem na letišti ve Washingtonu byl překvapivě rychlý, takže nám z dvou hodin na přestup zůstala hodina a půl. Při přestupu ve Státech je potřeba si vydvednout zavazadlo, říct úředníkovi že máte všechna svoje zavazadla přiznat se k tomu že nevezete žádné jídlo. Nic jiného je nezajímalo a hned za rohem jsme nechali zavazadlo k naložení na let do Seattlu. Ještě kontrola pasů a hurá na další letadlo.
V Seattlu už žádné kontroly nejsou, protože šlo o vnitrostátní let. Takže už jen vyzvednout zavazadlo - půjčit auto - dojet do hotelu - zalézt do postele.
Naším "domovem" je 35-patrový hotel Sheraton blízko centra Seattlu. Zjistili jsme že co se týká placení, cena za pokoj je opravdu pouze cenou za pokoj. Vše další (snídaně, večeře, parkování, internet, ...) se musí platit zvlášť. S připojením na internet byly jakési problémy, které jsme chtěli vyřešit co nejdříve, protože v 10:15 (19:15 středoevropského času) začínalo finále mistrovství světa v hokeji, kde se český tým měl utkat se Švédy. Zprovoznili jsme pouze zvuk, a to až po první třetině. Češi nakonec prohráli 0:4, a tak jsme chybějícího obrazu ani nelitovali.
Odpoledne jsme vyrazili na obhlídku muzea letectví (Museum of Flight), které se nachází v areálu seattleského sídla Boeingu. Vstupné do muzea je 14 dolarů. V muzeu je k vidění v podstatě celá historie letectví, od nejstarších "papírových" letadel po obrovský Boeing 747. Jako jeden z exponátů je zde i prezidentský letoun Air Force One, který létal do doby prezidenta Kennedyho.
Na závěr prohlídky jsme vyzkoušeli simulátor armádní stíhačky. Je to taková velká "krabice" pro dvě osoby (jeden řídí, druhý stříli), která se otáči a naklání podle směru letu.
Navečer jsme zašli k pobřeží do irské restaurace Kells, kde jsme se navečeřeli a pak jsme šli spát.
Ráno pršelo, tak jsme odložili plánovanou návštěvu Space Needle a místo toho jsme s Jirkou navštívili hotelový bazén a saunu. Ačkoliv jsem se cítil dopoledne ospalý, studená a teplá koupel v kombinaci se saunou na mě působila blahodárně. Kolem půl dvanácté jsme se sbalili a vyrazili do centra města zkusit najít nějaký obchod s potravinami. Těm bohužel centrum Seattlu moc nepřeje (většinou jsou zde obchody s ošacením), a tak jsme našli jenom malé oddělení v přízemí jednoho obchoďáku.
Na křižovatce Páté Ave a Pine Street jsme nastoupili do autobusu který mířil do Seattle Center. Jeli jsme navštívit Space Needle, "UFO na nožičkách", jak jej nazvala moje žena. Space Needle byl otevřen v roce 1962 u příležitosti světové výstavy. Stavba je vysoká 605 stop (185.6 metrů), a na vrcholu je vyhlídka a restaurace společnosti Starbucks Cofee, která je zřejmě v Americe na každém rohu. Vstupné na vyhlídku stojí 14 dolarů. Nahoře z vyhlídky je krásný pohled na město a na přilehlou zátoku Eliott Bay.
V areálu Seattle Center je toho k vidění více (Science Center, Experience Music Project), ale na větší prohlídky už nám nezbývalo času a tak jsme se aspoň pokochali fontánou naprogramovanou podle hudby a odjeli jsme zpět do Downtownu.
Cestou ke Space Needle a zpět jsme vyzkoušeli místní městskou dopravu, kterou Američané moc nepoužívají (většinou jezdí autem). Zjistili jsme že v centru je možné jezdit zadarmo, (nápis Free Ride Zone u řidiče), jednopásnová a dvoupásmová jízdenka stojí 1.25 dolaru (ve špičce 1.50 dolaru). Řidič má u vstupu cedulku, která oznamuje cenu a to, zda ze platí při nástupu (Pay When You Enter) nebo při výstupu (Pay When You Leave). Jízdenka platí celý den, aspoň to vyplývá v nápisu na jízdence. To jsme zamozřejmě zjistili až poté, co jsme si koupili jízdenku na zpáteční cestu :-).
Na zpáteční cestě jsme objevili centrum "nezdravého stravování" - asi dvě desítky fastfoodů v prvním patře obchodního domu West Lake Center, kde jsme se naobědvali a vrátili jsme se do hotelu.
Navečer začala registrace a uvítací recepce konference WinHEC, která se konala v Convention & Trade Center, které je kousíček od hotelu.
V těchto dnech se konala ona konference, kvůli které jsme vlastně do Seattlu přiletěli. Ačkoliv je WinHEC po technické stránce velmi zajímavý, nebudu se raději rozepisovat o podrobnostech. Zajímavé bylo setkat se s některými lidmi, které jsem dosud znal pouze prostřednictním mailů.
Během konference se konalo i několik ryze "přízemních" akcí, jako například turnaj ve hře Half Life 2. U některých účastníků konference bylo zřejmé, že doma často a hodně trénují. Jojo, i účastníci prestižní mezinárodní konference musejí někdy relaxovat :-). Ve středu večer se konala párty v nedaleké videoherně - účastníci zdarma, ostatní za 60 dolarů. Potkali jsme zde i několik Čechů.
Ve čtvrtek odpoledne WinHEC skončil, a my jsme měli koupené lístky na představení Varekai společnosti Cirque du Soleil, kanadských artistů, kteří patří ke světové špičce. Přestože vstupné bylo 65 dolarů, představení rozhodně stálo za to. Po představení jsme ještě rychle zajeli nakoupit, abychom měli ráno něco k snídani. Supermarket Fred Meyer v nedalekém Bellevue měl naštěstí otevřeno až do jedenácti do večera.
Ráno jsme vstávali v nekřesťanských 4:40, protože nám letadlo letělo již v půl osmé. Na letišti jsme měli to "štěstí", že jsme byli selected - tedy že si nás odvedli stranou a všechny zavazadla důkladně prozkoumali na přítomnost drog a výbušnin. Američané to na letištích občas dělají, větší "šanci" být vybrán máte např. pokud nesplníte všechna bezpečnostní nařízení (nezujete boty, nevytáhnete notebook z pouzdra, ...). Nevýhoda takové prohlídky je, že trvá déle a při časové tísni mohou nastat problémy např. se stihnutím letadla. Ani drogy ani bombu jsme v zavadadlech evidentně neměli a tak nás pustili dál. Za čtyři hodiny jsme přeletěli Spojené Státy ze západu na východ a přistáli na letišti Dulles ve Washingtonu.
Při odletu bylo v oblasti vzdušného koridoru špatné počasí, a tak jsme skoro hodinu stáli na letištní dráze. V letadle jsem zjistil, že filmy, které se dají shlédnout, se příliš často opakují - za předchozí a tuto cestu jsem viděl třikrát "Chronicles of Narnia", dvakrát "Rumour is it...", a dvakrát "Moulin Rouge". Ovladač k videohrám je nějaký opotřebovaný, takže se téměř nedají hrát. No nic, třeba aspoň kus cesty prospím a připravím se tak na změnu časového pásma po návratu do České republiky.
Na cestě zpět není nic zajímavého, proto zde ani nic konkrétního nenapíšu. Snad je to, že mám rád návraty, ono na tom "všude dobře, doma nejlíp" něco je.
Copyright (c) Ladislav Zezula 27.05.2006
