Ve dnech 20.04.2006 - 30.04.2006 jsem se s kolegou Jirkou zúčastnil konference IFS Plugfest v americkém Seattlu. Během pobytu jsme zajeli také do nedalekého kanadského Vancouveru.
Žádná letecká společnost neposkytovala přímou linku z Prahy do Seattlu, takže jsme letěli z Vídně (Jirka s přestupem v Londýně, já s přestupem v Amsterdamu). A protože odlet byl poměrně brzo ráno, jeli jsme do Vídně večer, kde jsme se ubytovali v hotelu NH na letišti. Hotel byl velmi komfortní. Večer jsme strávili v baru letištního hotelu :-).
Ačkoliv je hotel na letišti, v noci nebyla slyšet žádná letadla. Ranní pohled do zrcadla mě upozornil, že popíjet v baru až do dvou hodin do noci nebyl dobrý nápad. Snad mě postaví na nohy hotelová snídaně (formou švédského stolu). Pak mám chvíli na to abych sbalil věci, odhlásil se z hotelu a odešel do odletové haly na letadlo do Amsterdamu.
Odletová hala na vídeňském mezinárodním letišti je přehledná, prakticky se zde nedá ztratit. Podle času a čísla letu je třeba najít příslušnou přepážku a zhruba hodinu až hodinu a půl před odletem odbavit velká zavazadla. Zhruba 40 minut před odletem se nasedá do letadla.
Start letadla je vždy trochu napínavý - letadlo pomalu dojede na začátek startovací dráhy, zastaví se, jakoby chtělo nabrat dech, a pak zařvou motory a zrychlení letadla přitiskne všechny cestující k sedadlům. Najednou se letadlo zakloní dozadu, přestane drncání a z okna vidím zmenšující se domečky a autíčka.
Po příletu na amsterdamské letiště Schiphol jsem na informačních obrazovkách marně hledal let do Seattlu. Přesto ale letěl. Na bráně E8 jsem prošel první z kontrol na cestě do Spojených států. Pracovník bezpečnostní služby se ptá poměrně podrobně a je dobré odpovídat přesně a pravdivě - např. pokud odpovíte že jste si letenku zařizoval sám, následuje otázka na cenu letenky, pokud řeknete že z Brna do Vídně jste jel(a) autem, ptají se vás kolik to trvá. Dále se ptají na to kdo balil zavazadlo, kde bylo během cesty, jakou mám elektroniku, komu patří věci v zavazadlech, ...). Dvě dámy - cestující ze Slovenka - neumějí anglicky, tak jsem jim dělal tlumočníka. Po nezbytné rentgenové kontrole obou příručních zavazadel již nasedám do airbusu A330 a zanedlouho odlétáme.
Odlet z Amsterdamu byl v 12:55, let trval přes deset hodin, ale do Seattlu jsme dorazili v 14:10 - důsledek devítíhodinového časového posunu mezi Amsterdamem a Seattlem. Let je možné zkrátit sledováním filmů, posloucháním hudby nebo hraním her na malé obrazovce v opěradle sedadla přede mnou. Během cesty je také dobré vyplnit dva vstupní formuláře do USA pro U.S. Department of Homeland Security. Formuláře rozdávají letušky. Neuděláte-li to v letadle, musíte to udělat na letišti a tím se odbavovací proces protahuje.
Rozhovor v imigračním úředníkem obsahuje další otázky (proč letím do USA, na jak dlouho, kdo to platí) a sejmutí otisků prstů a fotografie. Následuje vyzvednutí zavazadla (jestlipak mi z té Vídně doletělo v pořádku až sem ?), další dva úředníci (na jak dlouho sem letím a proč, zda vezu nějaké jídlo, rostliny, zvířata, hlínu), a odevzdání velkých zavazadel na další kontrolu. Zdá se že tahle byla poslední, dál už nikoho nezajímám. Protože Jirka letěl jiným letadlem, tak tady na něj musím čekat. Aspoň mám čas na zapsání těchto poznámek.
Na letišti jsme si půjčili auto, což proběhlo poměrně komplikovaně - agentura, která nám měla zajistit rezervaci, to neudělala a na místě jsme měli jen omezený výběr. Kromě toho Jirkovi na zápůjční list napsali úplně jiné jméno, čehož jsme si všimli až na výjezdu z letiště a museli jsme se vracet. Cestou do hotelu jsme se zastavili v supermarketu nakoupit a pak už do hotelu. Ubytovaní jsme v hotelu Marriott Residence Inn na okraji Seattlu, který není vysokou budovou, ale seskupením menších domečků. To ale nic neubíra na konfortnosti našeho dvoupatrového pokoje - každé patro má koupelnu a televizi. Vzhledem k tomu že jsem již 23 hodin nespal, tak jsem absolvoval sprchu a šel spát.
Po snídani jsme sbalili pár věcí a vyrazili na výlet do kanadského Vancouveru, který je od Seattlu asi 130 mil na sever. Cestu nám usnadňoval navigátor Neverlost, který pečlivě hlásil každou odbočku. Na hranicích mezi USA a Kanadou jsme museli absolvovat krátký rozhovor s kanadskými celníky. Přejezd do Kanady náš navigátor bezpečně poznal a poslušně se přepnul z mil na kilometry.
Do Vancouveru jsme dorazili kolem druhé hodiny. Pohled na město je nádherný, rovinná zastavěná plocha je okrajích lemována zasněženými horami. Naše první zastávka byla v H.R. MacMillan Space Centre, kde jsme strávili odpoledne prohlídkou vesmírné expozice vč. dvou představení v planetáriu. Po prohlídce jsme odjeli do hotelu Marriot Vancouver Pinnacle Downtown, a po jídle jsme šli na prohlídku vyhlídkové věže Harbor Center Tower Lookout. Z vyhlídky je vidět skoro celé město, a jsou zde i popisy významnějších budov.
Po setmění jsme zašli do kina IMAX, kde promítali trojrozměrnou verzi filmu Deep Space (dokument o životě pod hladinou).
Zdá se, že zatímco v USA je v ceně hotelového pokoje i parkování, snídaně a internet, v kanadském hotelu zaplatíte pouze za pokoj a každá další služba je účtována zvlášť. Cena za pokoj ve vancouverském hotelu (125 CAD) se nám zdála nízká (v Seattlu byl pokoj za 245 USD), ale velice rychle se k němu přidaly poplatky za parkování (23 CAD) a za snídani (45 CAD). Za internet na pokoji chtěli poplatek 10 CAD za den.
Neděli jsme se rozhodli strávit v přírodě severně od Vancouveru. První zastávka byla u lanového mostu přes řeku Capilano (Capilano Suspension Bridge). Okolo mostu je zřízen vycházkový park, zahrnující i zajímavou procházku v korunách stromů - Treetops Adventure. Je to soustava lávek zavěšených v korunách stromů, a to poměrně vysoko 25m). Celá procházka tvoří krátký okruh, který o sobě tvrdí, že umožňuje vycházku přírodou a zároveň ji ponechává nedotknutou.
Po procházce parkem jsme nakoupili nějaké dárky sobě a holkám, které jsme nechali doma, naobědvali jsme se a pokračovali na sever, kde je kabinková lanovka na horu Grouse Mountain. Horní stanice lanovky je v lyžařském areálu, kde v době cesty byl ještě sníh. Obyvatelé Vancouveru se mají - ve městě mají moře a 15 kilometrů za městem se dá lyžovat. Nad stanicí lanovky je zmíněný lyžařský areál, ve kterém jsme objevili (mimo jiné) naprosto příšernou kombinaci dřevěných soch hokejisty, basketbalisty a lakrosisty (-áře ?), která na mě i přes můj poměrně chabý cit pro umění působí jako pěst na oko. Zajímavé je že v areálu horní stanice lanovky se nedá přespat, ale zato je tam kino. Krátký dokument o navracení medvíďat grizzlyho byl v ceně lístku na lanovku (30 CAD), tak jsme se na něj koukli.
Po skončení filmu jsme se sbalili a zamířili zpátky do Seattlu. Původně plánovanou návštěvu Science Muzea jsme už nestihli, předpokládali jsme že na hranicích bude fronta a chtěli jsme být co nejdříve doma.
Na hranicích Kanady s USA byla hodinová fronta, naštěstí procedura přechodu hranic byla poměrně rychle hotová (zahrnovala jen pár otázek a prohledání auta). Cestou do Seattlu se zase projevuje pásmová nemoc - biologické hodiny nemilosrdně nařizují spát a nejsem schopen zůstat vzhůru. Obdivuju Jirku, že není ospalý a navíc dokáže řídit.
S víkendem skončila zábava a nastal čas věnovat se tomu, proč jsme sem přijeli -¨ konferenci v sídle Microsoftu v Redmondu. Průběh konference samozřejmě popisovat nebudu.
Po skončení prvního dne konference jsme odjeli do centra Seattlu. Chtěli jsme vyfotit horu Mount Rainier, ale nebyla příliš dobrá viditelnost a tak jsme pořídili jen pár záběrů města. Večer jsme strávili u sestry jedné kolegyně z práce.
V sushi baru "Todai" (nejde o překlep) měli dneska akci "All you can eat" (snězte kolik můžete) za 30 dolarů. Tak jsme se s kolegy z Prahy, kteří jsou tady na stejné konferenci, šli najíst rybích specialit.
Dneska jsme po skončení konference zajeli do firemního obchodu v Microsoftu nakoupit. V tomto obchodě nemůže nakupovat každý, ale pouze zaměstnanci, protože se zde prodává software, hry, knihy, myši, klávesnice a různé víceméně reklamní předměty za ceny značně nižší než v běžných obchodech. Účastníci konference dostali něco jako voucher - možnost nákupu do 120 dolarů. Poté jsme ještě nakoupili do firmy knížky ve zdejším knihkupectví, koupili si něco na večeři a odjeli na hotel. Dneska je oddechový den u krbu a u televize :-).
Nic tady není, protože se nic zvláštního nestalo
Dneska je poslední den. Díky tomu že celá cesta byla zařizovaná velice nakvap, musím odletět dřívějším letadlem. Jirka je dneska ještě na konferenci. Ráno jsem sbalil věci (díkybohu, že jsem přivezl poloprázdný kufr, aspoň se mi tam vejde vše co jsem zde koupil), pořídil pár posledních záběrů a odjel taxíkem na letiště. Cena za taxi 50 "babek" plus daň, celkem 60 USD za taxi, hmmm, nic levného.
Při odletu z amerického letiště teprve cestující pozná správnou americkou paranoiu. S velkým zavazadlem vás do haly vůbec nepustí, check-in je před budovou. Při vstupní prohlídce do mezinárodní zóny je potřeba sundat svršky, boty a nechat je projet rentgenem. Pak ještě následuje "odhlášení" pobytu ve Státech - do automatu vložíte pas, automat pak pořídí otisk levého a pravého ukazováčku, jakožto i fotografii. Po absolvování všech procedur jsem se chvíli kochal výhledem na startovací a přistávací rampu a pak jsem nastoupil do letadla.
Letíme poměrně hodně na sever (nad Grónskem a Islandem), takže i když letíme přes noc, na severu je stále vidět oranžový obzor, jaký je po západu nebo před východem slunce. Noc je navíc zkrácena tím, že letíme na východ, takže asi po pěti hodinách od západu slunce začne svítat.
Od příletu do Amsterdamu (v 7:15 místního času) mám skoro pět hodin do odletu do Vídně, přestože nejbližší letadlo do Vídně odlétá asi za 40 minut a dva lety do Prahy odlétají dříve než náš "Vídeňák". Bohužel s létáním to není tak jednoduché jako s vlaky, nejde jednoduše přesednout na nejbližší spoj a odletět. Aspoň se podívám do centra Amsterdamu, kam se dá z letiště pohodlně dojet vlakem.
Amsterdam má svoje kouzlo - zajímavá architektura, ulicemi vedou plavební kanály. Nelituju toho, že jsem nezůstal sedět na letišti.
Zrovna tento víkend se v Amsterdamu koná Koniginnendag 2006 - oslava narozenin předchozí královny, která se stala tradicí. Je to velká party (nebo spíš pařba) v centru města. Všichni na sobě mají nějakou křiklavě oranžovou věc (čepici, paruku, vestu, cokoliv), a všude ve městě je děsný nepořádek. Amsterdam je město velmi liberálních mravů, což potvrzují krámky s marihuanou, omamnými houbami a tvrdou pornografií. Celkově to na mě působí dojmem že pokud se chcete kvalitně a legálně "zhulit", zajeďte si na víkend do Amsterdamu.
Kolem desáté jsem se vrátil na nádraží a odjel na letiště. Let do Vídně jsem v podstatě prospal, protože podle mých biologických hodin nařízených podle seattleského času je dávno po půlnoci. Doufal jsem že na letišti se nevyplní hrůzostrašné zážitky některých kolegů se zavazadly omylem odcestovavšími do Singapuru nebo podobné exotické země. Nestalo se a moje zavazadlo dorazilo na cílové letiště v pořádku. Počkal jsem na Jirku (ouuu, další tři hodiny) a odjeli jsme do Brna.
Copyright (c) Ladislav Zezula 30.04.2006
